už nemůžu
Jsem jak ve vězení
úniku pro mě není
pláč se už nedá zastavit
už bych si přála ten nekonečný klid.
Ze všech stran se na mě valí ty myšlenky
honem pryč! uteč! zmiz odtud!
jsem tu jak ve vězení
v kleci,odkud úniku není
nevím co to mám za osud.
Jsem jako dvě v jednom těle.
Jedna s druhou zápasí.
Kolikrát se ptám sama sebe:
Jaká vlastně jsi?
Jedna část je čistá jak padlý sníh.
Ta si je jistá, že neudělala by žádný hřích.
Druhá je černá jak tma nad hlubokým lesem.
Chce odtud pryč,nebýt,utéct,být sama ,opuštěná,ale svobodná.
To však nejsem.
Jsem v jednom těle.
Uvězněná slabá duše.
Zmožená neustálými souboji.
Proč už nemám klid a tiše
neodpočívám v pokoji.